ARMÉNIE – TARTAR (Ázerbájdžán) MÍROVÁ DOHODA O PŘÍJEZDU DO KARABACHU

Organizace veřejného pořádku ve Středním Kavkazu závisí na organizaci veřejného pořádku třech republik, Ázerbájdžán, Gruzie a Arménie, tato věc se nezdá tak komplikovaná; zdání klame, že označení hranic je snadné. V Ázerbájdžánu i v Gruzii je vyhlášen mír, přesto stále dochází k potyčkám v některých částech Arménie, příjezd americké vojenské mise by je měl zastavit.

Nicméně, ty nejdůležitější předkládané záležitosti představují jisté potíže.

Například, v jednom ázerbájdžánském městě se četné arménské obyvatelstvo kloní k arménským úřadům, zatímco muslimové, jako většina, se odmítají podrobit arménským zákonům. Veřejné hlasování by bezpochyby přineslo objevení dalších menších zemí po celém světě, kde spolu žijí křesťani a muslimové.

Jeden z nejvíce komplikovaných problémů Karabachu byla správní jednotka Elizavetpol. Tato záležitost byla řešena teprve nedávno. Na banketu pořádaném v Baku tatarští a arménští delegáti podle rozhodnutí zakopali válečné sekery.

Dnes vládne v Karabachu klid. Podle místních obyvatel nikdy předtím nežili v takovém míru a klidu.

Karabach náležel městu a regionu Šuša. Geofraficky tedy Karabach musí patřit podle práva Ázerbájdžánu. Ale větší část obyvatelstva tvoří Arméni a ti by raději zemřeli než by se podřídili muslimům. Možná, že toto je podstatná myšlenka, kterou uvádějí arménští vůdci, kteří trvají na doposud chybějícím spolehlivém důkazu o historické příslušnosti kraje Šuša k Arménii a přehlížejí fakt, že historie nemusí být podstatná, když je geografické uspořádání záležitostí celého světa.

Arménští vůdci nebyli schopni udržet mír po čas, kdy se v Paříži na konferenci rozhodovalo o státu. Bouřili se, že raději zemřou než by se měli dočasně podřídit Ázerbájdžánu. Jejich vliv na místní Armény byl tak vysoký, že začaly srážky s Tatary a mnoho z nich s vyjímkou vůdců bylo zabito. Rozbroje nesly své ovoce, vůdci ale odletěli, aniž by čekali na výsledky.

Arméni jsou největší propagandisté na světě. Jejich aktivity nebyly záležitostí několika minulých měsíců, ale pravidelně už několik let. V Rusku ani v Kavkazu by se nenašel člověk, který by řekl o Arménech něco dobrého. Rusi, Tataři a Gruzínci jimi opovrhují a nenávidí je. Zda je to pravda nebo ne, nelze soudit, ale faktem je: Arméni jsou nenáviděná rasa.

Nicméně, jejich zámořská propaganda je tak zkušená, že Evropa i celý svět ji raději nevěnuje pozornost.

Samozřejmě, že hodně trpěli, ale tisíce muslimských mužů, žen a dětí trpěli také. Arméni nepochybně zažívali krutost, avšak neúprosná divokost od Turků v muslimských vesnicích se s tím nemůže srovnávat. Oni se chovali stejně jako Tataři a trpěli, když se situace otočila. V důsledku toho mají Arméni stejnou cenu. Resp. chovají se stejně.

Obecně vzato, Tataři mají převahu nad Armény, jsou odvážnější.

Podrobným prostudováním záležitosti o Karabachu s jistotou říkám, že důvodem závažných nepokojů je lstivá propaganda.

Lidé obou zemí byli připraveni pokračovat v míru, aby u nich nikdo nezasahoval. Jsem si jistý, že za arménsko-ázerbájdžánské zabíjení v dalších částech Kavkazu ponesou zodpovědnost. Arménská propaganda se ve své práci velmi snaží, ale její aktivity v Kavkazu jsou často pouhou provokací.

Toto jsou příklady. Tisk se jistě nejlépe do všeho plete. Čtenář hloupě věří, co noviny napíší. Dvoje denní arménské noviny v Tiflisu, mám na mysli publikované v arménském jazyce; další noviny patří Arménům nebo je podporují. Před dvěmi nebo třemi měsíci vytiskli v jedněch arménských novinách informaci o zabíjení Arménů v Karabachu, na severu Persie na hranici s Ázerbájdžánem.

V jednom čláku se psalo, že bylo zabito tři tisíce lidí. Zabýval jsem se záležitostí a setkal jsem se s redaktorem novin, lépe řečeno s jedním z vydavatelů, protože v této oblasti jsou noviny vydávány radou. Ptal jsem se ho na tu zprávu o zabíjení.

Vysvětlil mi, že před pár dny přišel Armén do kanceláře úvodníku a tento příběh vyprávěl. "Dobře, ale kdy se to stalo?" zeptal jsem se. Že to on neví. Začal jsem se s ním dohadovat o tom, že přece slova „kdy“ a „kde“ jsou v branži novin ta nejdůležitější. Odpověděl mi, že on se nikdy neptá na čas události. Nakonec, po dlouhém vysvětlování jsem zjistil, že k této události došlo v listopadu 1918, kdy tato oblast byla okupována Turky, kteří obyvatelstvo zákeřně napadli.

Navíc, jsem se dozvěděl, že nebylo zabito tři tisíce lidí, ale maximálně třista. Také jsem se dozvěděl, že po několika týdnech byl článek v novinách správně opraven.

Ten samý týden další arménské noviny informovaly, že Angličané opustí Kavkaz, a že podle dohody s britskou vládou, bude 50 tisíc Turků posláno na výměnu do britské armády. Samozřejmě jsem se kvůli tomu znovu sešel s vydavatelem. On se sice s tímto článkem zosobňoval, ale já jsem za tím viděl vnější příčiny. Moje otázka: „Vy považujete tuto informaci za věrohodnou?“ Odpověděl: „Ne.“ „Tak proč o tom píšete?“ Dostalo se mi sborové odpovědi, že měli neúplné informace, ale přesto museli zprávu zveřejnit bez ohledu na to, zda je je nebo není pravdivá. A dodali: „V případě vydání špatné informace vždy splníme svou povinnost a opravíme ji.„ Přibližně ve stejné době tyto noviny publikovaly zprávu o rozhovoru ministerského předsedy Jordania a velitele britských vojenských sil Thompsona v Tiflisu. Bylo řečeno: „Generál Thompson řekl Jordanovi, že na mírové konferenci se rozhodlo o připojení Gruzie zpět k Rusku a pouze Arménie bude nezávislou zemí.“ Několik minut Jordania nepromluvil ani slovo a pak generálovi sdělil, že tato zpráva neměla být prozrazena, aby se předešlo konfliktům mezi národy. Generál Thompson slíbil, že tuto zprávu udrží v tajnosti.

Celý příběh o tomto rozhovoru byl výmysl a byl vyvrácen v následujícím vydání. Ale k chybě už došlo. Ale přesto, dejme tomu, že tato fakta popisována tiskem byla skutečná, ministerský předseda přece žádal generála Thomsona, aby zprávu nezveřejňoval. Výše jsou uvedeny pouze tři příklady. A mohly by být uvedeny další. Arménský tisk je plný příběhů o zabíjení, krutosti a propagandě proti Tatarům. Tisk je tedy zdrojem provokací a je zodpovědný za aktuální konflikty v Kavkazu a Arménii.

Když jsem v lednu navštívil Šušu, řekl jsem jednomu anglickému důstojníkovi o svém záměru jít do oblasti Zangezur, abych viděl situaci 40 tisíců muslimských uprchlíků, trpících arménskou krutostí, na vlastní oči. Dozvěděl jsem se, že žádný Angličan v této oblasti nebyl. Že do té oblastí nemůže jít anglický důstojník sám. Pokud nejste dobře ozbrojen, je to nebezpečné. V Zangezuru jednali muslimové s Angličany, že turečtí důstojníci a vojenské jednotky byli v regionu jedním slovem infekční místo zdravé části světa. Fakt, že důstojnický tlumočník byl Armén, se s mojí plánovanou akci vyrovnal. Rozhodl jsem se, že půjdu. Nikdy předtím jsem nebyl tak pohostinně muslimy přijat. Na žádné cestě jsem se nesetkal s takovou přívětivostí.

Každý, koho jsem potkal, vyjádřil svůj obdiv k Angličanům. Bylo se mnou zacházeno jako s vyslancem. Odcházel jsem od svých hostitelů s hlubokou lítostí, ale nesouhlasil jsem, aby mě někdo z nich doprovázel na mé cestě po Arménii. Báli se o mě, aby mě nezastřelili. Nezastřelili, ačkoli když jsem přecházel tatarskou hranici na stranu Arménie, samozřejmě se o to pokusili. Zamířil jsem do města Geruzi, kde v té době žil arménský rebel Andranik. Zůstal jsem u něho jeden den a další den jsem se vydal do Šuši na mé cestě do Baku. Andranik mi dal koně a arménského vojáka, aby mě doprovázel. Bylo ujednáno, že noc strávím v Abdaljaru, tatarské vesnici na půli cesty mezi Geruzi a Šušou. Arménský voják si vzal koně od Andranika zpět, doufám, že ho tam příště zase najdu. Byl to správný kamarád, bývalý voják ruské armády, který bojoval na několika frontách.

Když jsme se blížili k Abdaljaru, začal projevovat neklid. Když nás dělilo už jen pár metrů od vesnice, říkal, že mě nebude doprovázet dál. Zeptal jsem se proč. Protože by ho Tataři zabili, říkal. Odpověď na mou otázku, proč si to myslí: „Četl jsem o tom v novinách.“ A já, jako novinář, jsem ho musel přesvědčovat, že nemůže věřit všemu, co čte. Řekl jsem mu, že je v bezpečí a přesvědčil ho, aby šel se mnou. Bezpečně jsme se dostali k vesnici. Dostal jsem malou chatu a Armén s koněm se ubytovali ve stáji. Po sklenici čaje a lehkém jídle v mé chatě jsem se šel podívat, jak se má Armén. Našel jsem ho v další chatě, jak sedí u ohně se skupinou tatarských milicionářů, kterým chata patřila.

Společně pili čaj, kouřili a smáli se jako dobří přátelé. Ráno, než Armén odešel do Geruzi, viděl jsem, jak si s Tatary potřásá rukou a slyšel, jak si přejí dobré zdraví a štěstí.

Dostal jsem koně pro sebe i pro svá zavazadla, potřeboval jsem, aby mě doprovodili zpět ze Šuši do Abdaljaru. Tatarský rolník přikázal milici, aby mě doprovodila. Obával se, aby mě Arméni nezabili na další cestě. Uklidnil jsem ho, když jsme potkali Arména ve středním věku s oslem naloženým nákladem. Nevím, odkud vycházel, ale myslel jsem, že nocoval kousek od vesnice, protože se bál jít za tmy. Řekl mi, že jde do Šuši, a že se bál, aby ho nezabili na cestě Tataři. Uklidnil jsem ho a vzal ho, ať jede s námi, že tak škádlivá sestava tímhle krajem ještě necestovala. Malý Armén s oslem, Tatar s koněm naloženým zavazadly a já, anděl strážný a ochránce se svým fotoaparátem "Kodak" jako strašnou zbraní (naštěstí to moji chráněnci nevěděli). Pohybovali jsme se rychlostí koně. Já jsem jel tiše, zatímco moji společníci přátelsky hovořili, dělící se o tabák a chléb. Brzy se spřátelili a při loučení si podali ruce.

Byl jsem opět v Šuše a znovu Arméni kázali, že raději zemřou, než aby se podřídili Tatarům, že Arméni a Tataři jsou nepřátelé a nemůže být mezi nimi uzavřena žádná dohoda.

Čas plný obav přicházel. Britské úřady rozhodly, že Karabach musí být připojený k Ázerbájdžánu a podřídit se mu. To byla důležitá věc. Muslimští uprchlíci v tomto regionu dostali najíst. Arménii nebylo pomoci. Cesta do Nachičevanu byla v zimě neschůdná, a když v létě schůdná byla, byly tam jiné problémy. Tak například, oblasti mezi Nachičevenem a Geruzi, obývají muslimové. Tam byli tisíce uprchlíků, jejichž vesnice zničili Arméni.

Oni samozřejmě hlídali, aby nebyly propašovány žádné potraviny. Kromě toho, Geruzi je zdrojem protitatarských buřičů. Andranik tam ještě byl a odmítal uznat arménskou vládu v Erivanu. Geruzi je jeho vlastní stát a dokonce byl oddělený a řídil se arménským místním úřadem. Ještě teď, když píši, protitatarská propaganda postupuje s lidmi z Geruzi, nenechávají projít žádné jídlo, poslané ze Šuši, kvůli nenávisti k Ázerbájdžánu. Dokonce dnes je pohyb po cestě ze Šuši do Geruzi nebezpečný kvůli častým útokům dobře ozbrojených zbojníků.

Na druhé straně, Ázerbájdžán umožnil stravování uprchlíků. Komunikace byla relativně dobrá. Baku-Evlach na trase Agdam - Šuša (až na několik úseků, kdy byl provoz komplikovaný deštivým počasím) jezdil docela dobře. Karabach je geograficky součástí Ázerbájdžánu, stal se jeho součástí i administrativně. Doktor Sultanov, jmenovaný guvernér a britský důstojník, s malým oddílem britských vojenských jednotek, zůstával v Šuše.

Podle dohody směl Sultanov vydávat objednávky a provádět úřední nařízení jen se souhlasem zástupce Anglie. Arméni dokonce vyvrátili občanský řád, a když o tom podali Ázerbajdžánci zprávu nahoře ve městě, Arméni ovlivněni provokatéry, tyto zprávy zničili nebo trhali. Mnoho uprchlíků, pobývajících ve městě a v oblasti, uteklo z turecké Arménie, ovlivnit je nebylo náročné. Samozřejmě, oni velmi trpěli s Turky, a to stačilo k tomu, aby provokatéři řekli, že Tataři a Turci jsou stejní, ale už bylo pozdě. Srážky byly nevyhnutelné. Dva Indové byli zabiti a pro uklidnění byly poslány britské vojenské jednotky. Při nepokojích bylo zabito několik tureckých a arménských vojáků. Počet obětí ve vesnicích, které se zabíjeli navzájem, dosáhl několika set.

Nyní je incident u konce. Do Karabachu přichází mír. Arméni souhlasí s vládou ázerbájdžánských úřadů. Jak jsem již řekl, banket je prostřený a válečná sekyra zakopána.

Arméni mi tvrdí, že mezi Šušou a Karabachem nikdy předtím nebyl takový mír a pořádek. Arméni beze strachu navštěvují tatarskou část města a Tataři zase tu arménskou. Arméni obsazují pozice v Ázerbájdžánské vládě. Ale v Šuše je v současnosti jeden pozoruhodný fenomén, který je bezpochyby velmi důležitý. Obchod, který byl téměř celý v rukou Arménů je nyní přemístěn do Tatarska.

Mnoho bohatých Arménů opustilo nebo opouští město. Obávají se, co přijde. Takové stěhování dokonce zhorší situaci (jak to ovlivňuje víru chudých lidí). Arméni, kteří vlastní dílny vahájí s nakupováním materiálů do doby, než si budou jisti budoucností a zvažují útěk. S penězi v kapse je to snadnější než je mít vázané ve zboží. A za třetí, Arméni se obávají, že pokud bude obchod v jejich rukou, Tataři budou mít opět důvod k vraždění. Toto vysvětlení jsem slyšel od jednoho nezávislého Arména, který připustil, že muslimové nejsou rádi, že situace na trhu patří do rukou Arménů.

Rolníci zůstanou po celý život rolníky. Oni podiskutují o polích, práci, jídlu a spaní a nestarají se o politické otázky, zda jsou Tataři, Arméni nebo nějaký jiný národ. Revoluce v Rusku by nikdy nevypukla, kdyby to záviselo na rolnících. Bolševismus by nikdy neexistoval, kdyby inteligence splnila svou povinnost. Raději bych rozmýšlel o stěhování vzdělaných Arménů ze Šuši, jako skutečnosti nehodné lítosti, ačkoliv to může vyvolat pochybnosti a oslabit důvěru. Lidé se svými zdroji půjdou svou vlastní cestou. Jsem si jistý, že všechny arménské chyby a hádky mohou být zastaveny pod podmínkou několika základních vládních stanovení a izolací provokatérů. Pokud jde o provokace a úklady, Armén Turka předčí.

Doslechl jsem se o Denikinovi, zmínilo se o něm několik Arménů proto, že by to mohl být důvod jejich obavy, aby zůstávali v Karabachu. Říkali: „Možná přijde Denikin.“ Ubohý Denikin. On je vzdálený tisíce verstev, a ty je možné překonat pouze letecky, protože cesty v Kavkazu jsou velmi klikaté. Proč žádat Denikina, aby přijel do Karabachu?

Nakonec jsem viděl tisíce muslimských uprchlíků, kteří zahynuli hladem, bez domova a bez šatů. Všíml jsem si v novinách, že v mé vlasti se o Arménii nemluví.

O událostech, které jsem viděl na vlastní oči, budu mluvit, protože to cítím jako povinnost nejen vůči Arménům, ale všem kavkazským uprchlíkům, nezáleží na původu ani náboženství.

Když je třeba potraviny a šaty pro hladové lidi, otázka je, zda to potřebují a nezáleží na vyznání. Zde v Kavkazu všichni uprchlíci trpěli stejně. Všichni potřebují stejnou pomoc.

zpět