Nahorni Karabach - Historie a fakta
   

KUREKČAJSKÁ SMLOUVA

Po nějaký čas v minulosti v souvislosti s faktem, neprokázaného důkazu o arménském geopolitickém uspořádání, který Arménští vlastenci falešně předložili, násilně řešili problém "svobodného rozhodování arménského Karabachu" a provedli ozbrojený útok proti klidnému ázerbájdžánskému obyvatelstvu, žijícího ve své původní zemi - Karabachu, zmanipulovaní lidé začali šířit zvěsti, že Karabach patří Arménii. Nicméně historická fakta jasně dokazují opak.

Podobné dokumenty jako Gulistanský (12. říjen, 1813), Turkmenčajský (10. únor, 1828), podepsali smlouvu Rusko s Iránem, stejně jako dohoda ze 14. května 1805, podepsaná mezi Karabachem - chánem Ibrahimem a Ruskem. Převodem tohoto chánství pod ruskou nadvládou se jasně ukazuje, že Říše zvítězila nad Ázerbájdžánskými zeměmi, kam Arméni z Turecka a Iránu přišli až později. Žádný z těchto dokumentů se nezmiňuje o majetku Arménů v Karabachu, když přecházel pod ruskou nadvládu. Publikace tohoto dokumentu bude řádnou odpovědí pro arménské padělatele a podplacené advokáty.

VE JMÉNU BOHA VŠEMOHOUCÍHO

My, Ibrahim-chán Šušinský (chán města Šuša) a Karabašský (chán Karabachu) a generál všech jednotek pěchoty ruských vojáků s kavkazským dozorem a princ Pavel Tsitsianov s plnou mocí, danou jeho výsostí, nejdražším a největším císařem Alexandrem Pavlovičem, s boží pomocí udělujeme povolení trvalého pobytu Ibrahimovi chánovi Šušinskému a Karabašskému v Ruské Říši, včetně jeho rodiny, potomstva a jeho majetku. Smlouva byla uzavřena, potvrzena a podepsána s následující články.

První článek

Já, Ibrahim chán Šušinský, jménem svým, jménem svých dědiců i nástupců se vzdávám poddaných a veškerých nároků, které by mohly mít souvislost s Persií nebo jiným státem. Deklaruji fakt k celému světu, že neuvažuji o tom, mít nějakou moc. Jediná moc, kterou uznávám je nejvyšší moc jeho císařské výsosti Ruské Říše a jeho všech nástupců na ruský císařský trůn. Slibuji oddanost trůnu jako věrný otrok a to odpřísáhnu na Korán, jak je zvykem.

Druhý článek

Jeho císařská výsost srdečně přijala slib a dává své čestné slovo i za své následníky, kteří se postarají, o budoucnost Ibrahima chána Šušinský a Karabašský. Tímto faktem dává císařská výsost záruku, že majetky následníku zůstanou nedotčené.

Třetí článek

Na oplátku dobré vůle Ibrahim-chán Šušinský a Karbašský uzná nejvyšší a jedinou moc ruského císaře nad sebou i nad svými nástupci. V tomto článku stojí, že chán a později jeho starší syn a každý další následník má právo přijmout potvrzení o chánství od guvernéra z Gruzie. Stává se z úřední listiny a úřední pečeti. Při přijímání nového chána proběhne přísaha věrnosti Ruské Říši a uznání nejvyššího a jediného ruského císaře a jeho následníků. Forma přísahy je přiložena v této smlouvě. Přítomný Ibrahim - chán Šušinský a Karabašský převzal přísahu v přítomnosti guvernéra Gruzie a generála pěšího pluku prince Tsitsianova.

Čtvrtý článek

Já, Ibrahim-chán- Šušinský a Karabašský potvrzuji své úmysly o věrnosti všem následníkům Ruské Říše a uznání nejvyšší a jediné moci vládců Ruska, slibuji, že nebudu udržovat žádné vztahy se sousedními vládci bez předchozího souhlasu guvernéra Gruzie. Pokud vyslanci ze sousedních zemí přijedou nebo pošlou dopis, slibuji, že ty hodně důležité odešlu guvernérovi a požádám o řešení otázek a dopisy s men ším významem ohlásím a prodiskutuji s osobou zastupující guvernéra v mém sídle.

Pátý článek

Jeho císařská výsost přijímá uznání své moci nad Ibrahimem-chánem- Šušinským a Karabašským s dobrou vůlí a sliby: 1) S lidem a jeho majetkem bude jednat se stejnou ctí, jako se svými občany bez rozlišení, zda obývají rozlehlou Ruskou Říši. 2) Trvale uchová čest Ibrahima-chána, jeho dům, dědice a potomstvo v oblasti chánství Šuša. 3) Ibrahim-chán má celou vládu nad svým dvorem, svými příjmy i majetkem. 4) Zavazuje se poslat vojenské jednotky (500 osob) s děly, základním táborem a důstojníky, aby střežily Ibrahima- chána, jeho dům a jeho majetek a v případě nutnosti obrany a udržení moci Ruské Říše zvýší počet vojenských jednotek.

Šestý článek

Já, Ibrahim - chán Šušinský a Karabašský, zodpovědný za věrnost, činím závazky: 1) Pravidelně budu zásobovat požadovaným množstvím pšenice a obilí za rozumnou cenu , kterou určí hlavní guvernér, protože zásobování z Elisavetpolu je obtížné nebo úplně nemožné. 2) Výše uvedeným vojenským jednotkám budou poskytnuty domy, aby mohly zůstávat v pevnosti Šuša. Vyberou si je sami velitelé. Bude jim poskytována přiměřená zásoba dříví na topení. 3) Ze strany od Elisavetpolu bude vybudován do pevnosti Šuša vchod a pohodlná cesta vhodná i pro samostříl. 4) Aby to bylo pro vládu příhodné, vybuduje se cesta z pevnosti Šuša do Dževadu. Dělníci musí odvést část platu, kterou určí vláda.

Sedmý článek

Jeho císařská výsost vyjadřuje dobrou vůli vůči majestátu chánovi Ibrahimovi a představuje mu státní symbol Ruské Říše, který bude i jeho symbolem hodnosti a moci. Nikdo, s vyjímkou chána, nemá právo vést válku pod vedením císařské výsosti.

Osmý článek

Ibrahim-chán Šušinský a Karabašský má svolení císařské milosti, že smí utratit svůj obvyklý příjem, pokud se zaváže, že bude platit příspěvek do státní pokladny jeho císařské výsosti v Tiflissu 8.000 zlatých mincí za rok, placení proběhne dvakrát za rok. První polovina v únoru a druhá polovina v září, každá po 4. 000 mincí. Ke konečnému potvrzení smlouvy jeho císařskou výsostí v souladu s asijskou tradicí, kromě přísahy věrnosti, se také jako záruka, dává starší syn Mammad-Hassan-Aga, druhý syn Šuku-Ullah zůstane navždy v Tiflisu.

Devátý článek

Jeho císařská výsost ukazuje svou milost a jako záruku věrnosti garantuje chánovu vnukovi 10 ruských rublů na den.

Desátý článek

Tato smlouva je uzavřena navždy a není možné ji změnit.

Jedenáctý článek

Potvrzení této smlouvy musí být opatřené pečetí (oficiální dokument) a představeno během 6 měsíců po jeho podepsání nebo dříve, pokud je to možné, jeho výsosti císaři.

V tomto dokumentu se potvrzuje, že účastněné strany podepsaly tyto články v táboře v oblasti Elisavetpolu v přítomnosti r. Kura 14. května 1805 (Muhammaddan 1220).

Zdroje historie o Ázerbájdžánu. Baku, 1989, str. 272-276.

zpět